Bez nějakého velkého humbuku kolem, bez slavnostního křtu a podobných serepetiček se nám po necelých dvou letech od vydání anglického best of alba „Time To Rise“ hlásí severočeští horalé KRLEŠ. A jak už název a hodně nepovedený obal novinky napovídá, vrací se i s tradiční slovanskou tématikou na rtech. Příznivci jistě ihned zaregistrují novice u sólové kytary (Zdeněk Šalanda za Libora Daniše), a tak bude v souvislosti s aktuálním kotoučkem určitě zajímavé sledovat, jak se popasoval s ostře sledovaným postem strunného běžce. Komu to nestačí, je tu ještě studiová premiéra frontwomanky Lucie Roubíčkové v mateřském jazyce. Pojďme na to...

I na „Perunově requiem“ je nutno rozdělit tvorbu chrabrých udatníků do dvou skupin. Tu první, naštěstí i největší, tvoří písničky na pomezí heavy/speed/thrash metalu klasického střihu, včetně příslušného metalového rýmování. Skupina si nehraje na žádné objevitele, ale je schopna přesvědčivě, jistě a v uzounkých mantinelech žánru i poměrně svébytně nabídnout konzervativnějším posluchačům slušnou porci muziky. Je nepodstatné, že přísady jsou dávno známé. Novinka do téhle kategorie nominuje hnedle úvodní svižný expres „Soumrak bohů“ (a odpustíte i ten patetický „boží“ proslov), trošku slabší heavy riffovačku „Posedlost“ (s moc pěknou techničtější pasáží v půlce a na konci), vkusně melodické „Vyhoření“ ve středním tempu (i přes tu stotisícíprvní variaci na nesmrtelné „džudášovské Brikety“), „Prokletou“, kde jednoakordovou slokou střídá příjemný bridge, asi nejrychlejší „Vykoupení krví“ se zajímavou slokou a laciným refrénem, ale především nejproaranžovanější „Ekokalypsu“, kterou bych s dovolením pasoval na nejlepší píseň celého alba. Že dětský sbor není žádné novum? Co na tom, funguje spolehlivě.

Druhou skupinu si pracovně můžeme nazvat třebas: „Co se na zábavách žádá/líbí“. Do ní spadá „drsňácká“ agitka o všudypřítomných úřednících „Nechte mě bejt!“, ze které jistě zaplesají všichni příznivci FLUSSORu a pak i vlezlý závěrečný „Poločas rozkladu“, čili „Kráv´n´roll“ zase trochu jinak. O úspěchu na příslušných místech nepochybuji, je ale poměrně zvláštní, že texty jsou psané v mužském rodě a zpívá je žena. Každopádně tahle tvář kapely je opravdu hodně specifická a jen pro otrlé či společensky unavené.

Vrátíme-li se obloukem zase na začátek, můžeme zkonstatovat, že KRLEŠ jedou ve svých tradičních kolejích (vytržených překvapivou lidovou předělávkou „Za serbskeju golu“), že novic u kytary sice nedosahuje virtuozity Jirky Karpjuka, ale potřebné si odvede, že Lucie Roubíčková v češtině drobet fláká výslovnost, takže jí občas není rozumět, ale jinak zpívá (v mixu hlasového zabarvení obou svých předchůdkyň) spolehlivě, že Sádovský coby teď již hlavní autorský tahoun ze sebe vydoloval schopnosti nejen k laciným halekačkám, nýbrž i k poctivým heavy kouskům, že... no prostě, že „Perunovo requiem“" je solidní hevík, ze kterého nemusí být ujímání. Máte-li rádi, berte.

Hodnocení si alibisticky opět odpustím...